Blue Mountains

Do široka otevřené oči 😊

Využívám výhod cestování hromadnou dopravou a jedu hodně na východ, až do Blue Mountains, které jsou součástí Velkého předělového pohoří. Asi 100 km od Sydney. Zajímavostí je, že přes ně vede jediná silnice, která kopíruje původní cestu "prošlapanou" prvními přistěhovalci dobrodruhy. A tenkrát to byl velký počin, přejít tuto nehostinnou krajinu bez současných moderních vymožeností. Ovšem velký počin jen pro kolonizátory. Původní obyvatelé po těchto horách vesele chodili již několik desítek tisíc let. Ale jich se nikdo neptal 😉. Pro mě trvá cesta vlakem jen 3 hodinky, ve vagónu s prapodivně fialovým interiérem. Svačinka a kafe pomáhají tuto dobu překonat.
Po divočině ve městě, při Australia Day, mi nezaškodí trocha divočiny v přírodě. A to doslova. Protože příroda v Blue Mountains mě úplně pohlcuje a oči mám co nejvíc otevřené, abych mohl vnímat stromy, cesty, výhledy, faunu a taky trochu spoustu lidí kolem, ale jen na vyhlídkách u parkoviště.
Jízda 😊. Bude to nejdál, co jsem tady vlakem jel. Neřeším žádnou jízdenku, „tapnu“ si Opal card a jedu. Cena je obdobná, jako bych jel v rámci centra, a navíc se započítává do limitu, kdy mi účtují maximálně 50 dolarů týdně za MHD. Vysedám v městečku Katoomba, a už vidím, jak se turistický průmysl, od mé poslední návštěvy tady v roce 2003, rozrostl. K vyhlídce na skalní útvar Tři sestry jede autobus jako minule, ale samotná vyhlídka je přebudovaná, má několik míst, ze kterých je hezký výhled, velké infocentrum, a na parkovišti stojí tři sanitky. Pro případ. Je to vlastně jedna z nejvíc dostupných vyhlídek v Blue Mountains. A je tady fakt lidské mraveniště.
Od Tří sester vyrážím po zpevněné cestě Prince Henry Cliff Walk ke Katoomba Falls. Jo, moc hezký a pořád moc lidí. Vyhlídkové lanovky. Lanovky do údolí pod vodopády. Turistické atrakce. Vše je zatím totiž dostupné i autem. Tak, že bych slezl z útesů dolů? A pěšky? Žádnou lanovkou. Místo kochání se s davem, jdu dolů. Tady teprve začíná ta paráda, která mě tak nadchla a zanechala v mé mysli ty úžasné vzpomínky. Cesta se stáčí po úbočí, někde jsou strmé schody přilepené ke skalám, všude kolem je nádherná příroda. Chvíli se přestávám kochat, soustředím se na sestup. Tak budu chvíli mlčet 😊. A jsem dole, schody i žebříky nechávám ze sebou. Jsem trošku v tenzi, byl to docela sešup 😊. Ale v mírném prostředí, žádné vedro. Raději však šetřím vodu na pití, aby mi vyšla na celou cestu. Lidí je tady minimum. Upravená stezka Federal Pass mě vede zpět pod skalní útvar Tři sestry. Občas je cestou cedulka, bacha padají kamínky, občas je doplněná ještě výzvou, abych dalších 100 metrů nezastavoval a nepostával tam v naději na čekání na ty kamínky 😉. Potkávám i jednu rodinku, paní má zvrtnutý kotník, manžel ji částečně podpírá, ale už pro ně jde asi 5 záchranářů s nosítky a velkým transportním kolem, na které ty nosítka připevní. Ty záchranáře potkávám, když zrovna stoupám po lávkách a schodech, název Giant Stairway není úplně mimo 😉. Já jdu v tričku, leje ze mě a držím se oběma rukama zábradlí při výstupu nahoru. Oni mají záchranářský mundur, v rukách nosítka, kolo, a další věci, když jdou dolů. Prostě borci.
Tři sestry vyhlídka podruhé 😊. Sestra Wimalah, sestra Meeni a sestra Gunedoo. Legenda vypráví, že tyto 3 sestry se zamilovaly do tří mladíků z vedlejšího kmene. Ale vzít si je nemohly, kvůli zákonům jejich kmene. Aby je kmen ochránil před touhou lásky, proměnil je stařešina do skal. Stařešina pak zahynul při bitvě. A byl bohužel jediný, kdo by mohl tuto proměnu zase vrátit zpět. No a aby to nebylo tak jednoduché, tuto legendu zaznamenala dívka z řad nových osadníků kolonizátorů. Měla ji od domorodého souseda. Jiní původní obyvatele, tradiční vlastníci této země, lid Gundungurra, mají však jinou svou legendu o vzniku skalního útvaru Tři sestry 😉.
Jdu teď na opačnou stranu po Prince Henry Cliff Walk, do Leura, tentokrát nahoře kolem útesů. No a krása střídá nádheru 😊. Úžasné vyhlídky na Blue Mountains, na jejich hluboké rokle, vysoké skály, říčky, vodopády, lesy a modrý opar. Na jednom vodopádu, spíš kaskádách, jsem potkal i vílu 😊. Pozorný divák určitě na fotce objeví 😊.
No a proč mají tyto hory název Blue Mountains? V teplých dnech, vlastně skoro ve všech dnech v Austrálii 😉, se z eukalyptů, nádherných majestátních stromů, vypařuje silice a ta tvoří namodralý opar nad nimi.
Na závěr cesty už na vyhlídkách ani na cestě žádní turisté nejsou, klid, nádhera. Užívám si. A ty rýhy ve skále na vyhlídce, přerušené a nedokončené, jako by mě zvaly "Sejdi dál do údolí, projdi si tyto nádherné Blue Mountains víc". Určitě to chci udělat při příští návštěvě. Souzním s přírodou 😊. Klídek 😊.
Tááák se koukneme, kdy nám jede vlak zpátky. V aplikaci mi to píše, že poslední vlak jede za 21 minut 😮. A. A. A... mapy mi ukazují, že cesta na nádraží mi bude trvat 32 minut 😮. Jejda. Čeká mě indiánský, vlastně Aboriginský běh. Zkracuji tu dobu na nádraží a zkracuji a zkracuji až na těch 21 minut, dobíhám na perón. Dost jsem se, po celodenním chození a překonání nebeských výšek, na tomto závěrečném běhu zapotil, zlil. Na perónu kupuji nějakou vodu v automatu. A taky koukám na informační tabuli, která je na každém, i malinkém nádraží. A na ní je pořád informace, že vlak odjíždí za 21 minut. Co se to děje? Vydýchávám se, převlíkám se do suchého oblečení, ujasňuji si myšlenky. Pořád 21 minut do odjezdu. Tato informace svítí na tabuli další asi hodinku. Prostě nějaká závada na trati nebo vlaku před námi a spoje začaly jezdit až po té hodince. Takže nakonec v klidu. Odpočívám cestou zpět na Central, koukám z okna po krajině. Fakt je jiná, než u nás doma. I teď, když píšu tyto zážitky, se podvědomě usmívám a je mi dobře na duši 😊.